Tak tenhle příběh je hodně úsměvný. Je hlavně o tom, že nic, co člověk udělá z víry, ať je to sebemenší, nezapadne.
V práci mě přeřadili na nový útvar, takže mám zase spoustu příležitostí se seznámit s novými lidmi, modlit se za ně a svědčit jim o Bohu, který zachraňuje. Bezva! Jednou jsem takhle vyprávěl kolegovi o Bohu, o tom, že je živý a co všechno udělal v mém životě a co také může udělat v jeho životě.
Jeho reakce nebyla téměř žádná. Vlastně mi na to nic neřekl, jen pokyvoval hlavou a pak odešel. Říkal jsem si, že ten už se mnou asi mluvit nebude. Jenže asi za 14 dní jsem ho potkal a on se ke mně hrnul a nadšeně říká: “Hele, měls pravdu. Bůh je opravdu živý.” Byl jsem docela překvapený a zeptal se, jak na to vlastně přišel. A on mi odpověděl, že to našel u auta za stěračem. Řekl, co všechno tam bylo napsané a kde to bylo.
Vrtalo mi to hlavou, tak jsem volal kamarádovi ze sboru, který tam poblíž bydlí, jestli o tom něco neví a dozvěděl se, že jeho 14-ti letá dcera ještě s kamarádkou napsaly nějaké povzbuzující kartičky o Bohu a vyrazily “hledat poklady” (viz kniha od Kevina Dedmona: Hledání největšího pokladu). Některé kartičky jim zbyly, tak když se vracely, nechaly je za stěrači aut u jejich domu. A minimálně jedna z nich jednoho povzbudila.
Michal Kostiha, Příbram