Nedávno jsem v práci zaslechla zprávu, že svůj život záměrně ukončila jedna paní, kterou jsem neznala osobně, ale pouze po hlase přes telefon. Ta zpráva mě ale nečekaně zasáhla a vrtalo mi hlavou, proč mě to tak znepokojuje, když jsem jí vážně téměř neznala.
Asi před dvěma dny jsem si byla zaběhat a věděla jsem, že poběžím místy, kde ta paní ukončila svůj život. Rozhodla jsem se, že tam poběžím, abych se modlila a vyhlásila tam, že Ježíš je vítěz nad smrtí a že už se tam podobné věci stávat nebudou, protože už i v předchozích letech v té oblasti podobně zemřelo pár lidí.
Na tom místě jsem míjela také jednoho muže, který vezl starší paní na invalidním vozíku. Pomyslela jsem si, že by bylo fajn, kdybych se tu nejen modlila za to, co pro nás Bůh udělal, ale taky kdyby se tady Boží moc stala zjevnou a že bych se za tu paní na vozíku mohla modlit. Nenašla jsem ale odvahu a minula jsem je bez zastavení.
Dál jsem se modlila a to také za rodinu té paní, která spáchala sebevraždu. Říkala jsem Bohu, že sice nikoho z její rodiny neznám, ani nevím, jestli jsou z Příbrami, ale i tak jsem se modlila, aby už nikdo z té rodiny neumíral tragicky.
Když jsem asi za půl hodiny znovu potkala toho pána s paní na vozíku, věděla jsem, že to už náhoda není a že se za ně musím modlit. Jakmile jsem té paní položila ruku na rameno a začala jsem jí říkat, že je pro Boha důležitá a že pro ní má uzdravení a navrácení řeči, začala plakat. Modlila jsem se i za jejího syna - toho muže, který ji vezl na vozíku. Rozloučili jsme se a i když se přímo na místě nic nestalo, věděla jsem, že to bylo nadpřirozené setkání.
O další dva dny později jsme se se dvěma kamarádkami dohodly že, půjdeme ven, budeme se modlit za město a pak si třeba půjdeme někam sednout. V "našem podniku" bylo skoro plno, ale místo jsme našly. Po nějaké době si ke stolu vedle přisedly dvě ženy. Obě byly uplakané. Protože už na našem posledním setkání v kavárně jsme se mohly modlit za dvě mladé holky, řekla jsem si, že když nám Bůh i teď dá příležitost.
K těm dvěma ženám jsem si tedy přisedla, a řekla jim, že věřím v Boha, který je dobrý a má řešení pro každou situaci. Jedna z nich mi řekla, jsou sestřenice a že jí před pár lety zemřel otec a před dvěma týdny se té druhé ženě zabila maminka. Hned jsem věděla, o koho jde - že je to právě ta rodina, za kterou jsem se modlila, ačkoliv nikoho neznám - a teď jsme se takhle setkaly! Řekla jsem jim o tom, že není vůbec náhoda, že se potkáváme. Mohla jsem těm ženám říct o Boží lásce, o Jeho dobrotě a že tohle není vůle pro jejich život. V tu chvíli to pro mě byla fakt čest - že přesně to, za co jsem se modlila, jim můžu říct i osobně. Věřím, že Bůh jim oběma a i celé jejich rodině může a chce dát nový začátek a zahojit to, co tolik bolí, s čím si nevíme jako lidé rady.
Věřím tomu, že Bůh nás vede a že to není jen o sladkých slovech, ale o tom, že Bůh fakt jedná a ještě to ponese další a hojnější ovoce radosti, naděje a skutečného uzdravení v životech těch, kteří jsou obklopení smutkem a prožitkem ztráty a beznaděje.
Monika Petřeková, KC Příbram